Nepopulární,
a tudíž málo známá lidová moudrost zní: každou dobrou věc někdo
odskáče. Vynález brýlí zbavil živnosti oční bylinkáře; přesto si
na experty v optice nestěžujeme, ačkoli potopili jedno
z pracovních odvětví. V naší české kotlince se, doufejme,
bude také potápět, poněvadž se chystá zavedení tzv. ekologické
daně. Ve zkratce: podniky platí tím vyšší daň, čím více
znečišťují okolí. Nakonec se vybere stejně, akorát čistotní
platí do společné kasy méně než špinavci, jejichž vinou ostatně
vzniká nutnost leccos sanovat, na což jdou nemalé sumy
z centrálních zdrojů. Logické a vyzkoušené je, že škodlivé
provozy se svých zaměstnanců postupně musí zbavovat –
nemají na ně peníze. Nicméně vznikají nová pracovní místa přímo
spojená se snahou vyrábět bez nároků na přírodu, takže
zaměstnanci se akorát plynule přesouvají z podniků
zastaralých k čisté a moderní konkurenci. Ať se tedy
vyrábí s ohledy na životní prostředí či bez nich, na počet
pracovních míst to vliv nemá. Kdo pak plánovanou reformu v duchu
lidové moudrosti odskáče, se dá soudit podle toho, kdo se ji
snaží maximálně komplikovat: zasloužilí šéfové tahounů průmyslu
dávných časů. Myšlenka, že ten, kdo desetiletí zastával vedoucí
pozici v podniku nesoucím přízvisko národního stříbra, bude bez
problémů hledat a nacházet místo u renomované společnosti,
je naivní. V případě jejich existence jde o příslovečné
potápění.
Manželé Tofflerovi, přední američtí futurologové, rozpoznávají tři civilizace, které se během dějin lidstva vystřídaly. První byla založena na zemědělství – která společnost jej měla nejlépe zorganizované, té se nejlépe dařilo – následovala civilizace průmyslová, která se posledních cca čtyřicet let mění v civilizaci založenou na vědě a vzdělání. Období, kdy jedna civilizace nahrazuje druhou, nazývají Tofflerovi bez okolků revolucí, poněvadž stoupenci starých struktur se snaží zabránit nástupu nových. Daří se jim to, nasbírali si zastánce v politické sféře v dobách, kdy jejich podniky prosperovaly. Vstřícnější přístup k životnímu prostředí je se třetí civilizací úzce a příznivě spojen, je tedy vítána a vyplatí se napomáhat jejímu upevnění. Ona se tak jako tak prosadí a s objevením jejích výhod ani nevzpomeneme osudu průmyslových matadorů tohoto přechodného období.
Oceány a pouště
Nejdříve
chvály oceánů (8.), pak spílání suchým pouštím (17.) nás čeká
v červnu. Tradiční rybářství se dnes ale změnilo v globální
průmyslové odvětví, které je schopno narušit balanci složitého
mořského ekosystému i v tak obrovském rozsahu, jakým jsou
světové oceány. Pole aspoň hnojíme, hospodářská zvířata krmíme, ale
z moře jen vytahujeme úlovky, až se z toho hroutí
rybí populace. Od konce osmdesátých let brázdí hladiny oceánů
moře stále modernějších lodí, ale loví méně milionů tun masa.
Paradox: sucho s mokrem mají k sobě stejně daleko, jako
všechna antonyma, nicméně oceány pustnou. Ach jo.
.
|
|