Dělníci víry
Parrésia
a Husovický dvorek

Rozhovor se Štěpánem Hájkem, farářem ČCE
ptala se Marie Stolařová
 
foto: Jonáš Hájek
Od roku 1995 se ve sboru v Horních Dubenkách téměř každou prázdninovou neděli koná divadelní festival Parrésia a od roku 2000 také na jaře v Brně-Husovicích obdobný festival Husovický dvorek. Začne se bohoslužbami v kostele, pak se všichni vyhrnou ven na „plac“, kde jsou už připraveny kulisy, každý se pohodlně usadí a začne divadlo. Dopoledne se protáhne až do odpoledne u společného stolování a povídání mezi zdmi ozdobenými výtvarnými díly. U zrodu těchto akcí stál farář Štěpán Hájek.
 
Jak se stalo, že právě ty jsi začal organizovat divadelní festival?
     Jednak mám divadlo rád, a jednak tomu napomohla situace v dubeneckém sboru. Začali k nám totiž do kostela chodit dva divadelníci, Petr Oslzlý z Divadla na provázku a Josef Kovalčuk z HaDivadla. Z našich setkání a všelijakých debat vzešel nápad uspořádat letní akci, která by propojovala bohoslužby a divadlo. Všechno je to podrobně popsáno v článku Kostel a divadlo (Protestant č. 7/1995), kde se oba přátelé shodují, že atmosférou kostela vznikla určitá komunita, která se otevřela něčemu novému a nevyzkoušenému.
 
Měly pro to Horní Dubenky nějaké zvláštní předpoklady?
     Nevím. Když pominu vnější věci, jako je skvělá architektonická dispozice, pak bych řekl, že Dubenky se nijak výrazně nelišily od jiných tolerančních sborů na Vysočině. Prostě v letech 1994 a 1995 tam fakt asi Duch svatý vanul.
 
Jak se to pozná?
     Společenství se proměňovalo a otevíralo. Přicházeli noví lidé a ti původní se aktivizovali. Těžko se to popisuje – bylo to, jako když vás začne něco bavit a chcete být u toho. Anebo jako když chcete všechno slyšet, aby vám nic neuniklo. Roste to nenápadně a člověk si něco takového pořádně uvědomí teprve zpětně. Z této výjimečné atmosféry se Parrésia zrodila.
 
Mohl bys popsat další historii festivalu, včetně pokračování v Husovicích?
     Do roku 1999, kdy jsem odešel do Brna, se konalo pět ročníků s velmi kvalitním programem. (Ten zajišťoval především Petr Oslzlý, který Centrem experimentálního divadla akci organizačně zaštítil.) Původní záměr – setkání evangelia a kultury, setkání lidí, myšlenek a názorů – se dařil naplňovat. Chodili tam evangelíci, katolíci i ateisti, vysokoškolští profesoři i traktoristi, politici, výtvarníci, řemeslníci... (A všichni byli okouzleni úžasnou kurátorkou!) Potom byl sbor čtyři roky neobsazený, jedno léto se dokonce Parrésia nekonala. Teď je tam konečně nový farář, Tomáš Vítek. Chystá se desátý ročník. Pokud jde o Husovický dvorek, tak festival je obdobný, jen v jiných podmínkách. Místo o prázdninách se koná v dubnu a květnu, prostory stísněné, město kulturou zasycené. Takový náš malý dvoreček...
 
Vyjmenuj alespoň některé soubory a herce, které jste hostili.
     Divadlo Orfeus, Studio Dům, divadlo Commédia z Popradu, Vlasta Chramostová, Radovan Lukavský, Alfréd Strejček a Štěpán Rak, divadlo Continuo, Divadlo Husa na provázku, František Derfler, básník Zbyněk Hejda, Dočasná šejkspírovská společnost Jedličkova ústavu a další.
 
Co znamená ten název – Parrésia?
     Podle Součkova slovníku 1. otevřenost řeči, svoboda slova; 2. veřejnost; 3. otevřenost a upřímnost vůči lidem; 4. radostná důvěra vůči Bohu. To sedí, ne? Takovou víru jsme chtěli a chceme šířit.
 
Co mají bohoslužby společného s divadlem?
     Téměř všechno. Jednodušší bude asi pokusit se vyjádřit, v čem se liší: bohoslužby jsou závaznější, s dlouhodobějším dopadem, mají o sobě vyšší mínění, jsou více závislé na biblických textech, vytvářejí pevnější společenství a neplatí se na ně vstupné. Ale divadlo je zase svobodnější a toto všechno řečené může i postavit na hlavu. Zkoumal jsem možnost, zda by divadlo mohlo bohoslužby nahradit, a dospěl jsem k závěru, že pravděpodobně nikoli. Na druhou stranu si myslím, že divadlo může v určitých případech zvěstovat slovo Boží lépe než kázání.
 
Co tě na tom tak přitahuje? Je to objev, že můžeme „nasávat“ všemi smysly?
     Proč objev? Já nasávám od malička! Tuhle formulaci bych nepoužil, ve spojení s bohoslužbami je to módní floskule, která se vymezuje vůči evangelické úspornosti. Raději to vyjádřím takto: divadlo je život nahlédnutý z různých stran. Zobrazuje dobu, odkrývá souvislosti, zrcadlí situaci člověka atd. Naproti tomu evangelium nabízí „to jedno potřebné“. Ale evangelium nemůže znít jinak než v našem životě! Bez panoptika to nejde! Proto také má Parrésia podtitul Ráj srdce a labyrint světa.
 
Přiláká takový festival lidi? A jde o to někoho přilákat?
     Přiláká. Ale my to původně dělali vlastně pro sebe, pro sbor, chtěli jsme zkusit to spojení. Vzpomínám si, že ze začátku jsme dokonce říkali hercům – počítejte s tím, že možná přijde jenom pět lidí! Teprve pak, vlastní kvalitou akce, se z toho stala událost daleko přesahující rámec sboru.
 
Jak se taková aktivita zajišťuje finančně? Co bys doporučoval případným nadšencům?
     Bez grantů to nejde. Musí se začít skromňoučce, a když se věc ujme, pak žádat. Ale nedělejte všichni divadlo! Každý sbor má jiné podmínky a jiné možnosti. Co takhle třeba závody vozíčkářů nebo vlastní rozhlasová stanice?
 
Letní program se dozvíte na 
http://parresia.evangnet.cz
 
 
 
 
 

Bratrstvo 6/2004