Iz 6,8
 
Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“
 
ODPOVĚĎ
 
Setkání s Boží svatostí není jen záležitostí vnitřního prožitku, něčím, co se děje jenom pro vlastní duchovní povznesení a uspokojení. I pro Izaiáše by jistě bylo snadnější a snad i lákavější, aby se připojil ke zpěvu serafů, aby nechal lid lidem a sám se v opojném vytržení oddal chrámové liturgii. Ale neudělá to. Neudělá to, protože Bůh si žádá odpověď jinou. Chrámová liturgie není tou pravou odpovědí na Boží svatost. Vždyť v tomto ohledu se izraelskému lidu nedalo mnoho vytýkat. Ba naopak. Lid i nadále konal slavnostní bohoslužebná shromáždění, přinášel množství obětí, patřičně zachovával postní svátky a modlitbami svého Boha doslova zahrnoval.
     A přesto Izaiáš, když do takového slavnostního shromáždění přicházívá, právě pod dotykem Boží svatosti poznává, že je to všechno jen komedie. A nejen komedie, ale přímo zvrácenost, neboť ta ústa, která nyní Boha zbožně chválí, ještě nedávno mlčky schvalovala nespravedlivý soudní proces, a ty oči, které se nyní s náležitou okázalostí zdvíhají k nebi, dennodenně přehlížejí bezpráví a lež.
    Ne. Stáhnout se v tuto chvíli a kdesi v závětří chrámu se opájet zbožnou samomluvou, to by znamenalo Boží svatost zcela popřít. Proto Izaiáš na Boží otázku „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ odpovídá: „Hle, zde jsem, pošli mě!“ V tom nachází tu pravou odpověď na setkání s Boží svatostí.
 
ZVONIMÍR ŠORM
 

Bratrstvo 3/1997